Proč musíme být nejdřív „naši“, abychom mohli pomáhat?

Do zastupitelstva člověk kandiduje, protože mu na městě záleží. Vidí něco, co by chtěl zlepšit. Má zkušenosti, nápady a chuť věnovat tomu svůj čas. A lidé mu dají hlas, protože od něj právě tohle očekávají.

Po volbách se ale zastupitelé rozdělí na koalici a opozici. S tím se dá počítat. Někdo převezme vedení města, někdo bude jeho práci víc kontrolovat. Problém začíná ve chvíli, kdy tohle rozdělení určuje také to, kdo se včas dozví o připravovaných věcech, koho někdo přizve k práci a kdo dostane až hotový návrh ke schválení.

Proč má o přístupu k informacím rozhodovat, za koho člověk kandidoval? Proč by měl mít zastupitel ochotný pracovat zavřené dveře jen proto, že patří do jiné skupiny?

Za každým z nich stojí lidé, kteří ho volili. Když někoho odsuneme stranou, odsouváme s ním i jejich hlas.

Sedm dní na rozhodnutí, se kterým budeme žít roky

Dostat podklady sedm dní před zastupitelstvem je málo.

Vedle běžné práce, rodiny a dalších povinností má zastupitel pročíst materiály, pochopit souvislosti, ověřit čísla, zeptat se na nejasnosti a případně navrhnout lepší řešení. U složité investice nebo smlouvy to znamená hodiny práce. A když odpověď na otázku vyvolá další otázku, čas už často nezbývá.

Pak se má zvednout ruka. Pro rozhodnutí, které může město ovlivnit na mnoho let.

To je nepříjemný pocit: nést odpovědnost a současně vědět, že jste neměli dost prostoru věc pořádně posoudit. Ještě horší je mít dojem, že se někdo jiný mohl ptát a diskutovat dlouho před vámi.

Včasné podklady by měly být samozřejmou součástí práce každého zastupitele. Stejně jako možnost mluvit do záměru v době, kdy se na něm ještě dá něco změnit.

Kdo chce pracovat, má dostat prostor

Nemusíme spolu ve všem souhlasit. O peníze, priority i podobu města se klidně přeme. Chtějme vysvětlení a kontrolujme, jak se plní sliby. To všechno do zastupitelstva patří.

Ale spolupráce může začít mnohem dřív než při hlasování.

Připravuje se investice? Přizvěme k ní zastupitele, kteří se jí chtějí věnovat. Vzniká pracovní skupina? Dejme prostor zkušenostem a ochotě pracovat. Objeví se dobrý návrh? Posuďme ho podle toho, co přinese městu.

Nikdo tím nezískává právo prosadit všechno, co si přeje. Dostává možnost být užitečný.

Právě o tu bychom se neměli navzájem připravovat. Lidé, kteří jsou ochotní po večerech studovat smlouvy, chodit na jednání a hledat řešení, nejsou nevyčerpatelný zdroj. Když opakovaně narážejí na zavřené dveře, časem přestanou klepat.

A to je pro město škoda, kterou v žádném rozpočtu nenajdeme.

Chtěl bych, aby v Třeboni na větu „Chci s tím pomoct“ přišla odpověď „Pojďme se domluvit.“

Bez předchozího zjišťování, jestli je ten člověk dost „náš“.